Dobrý den, vážený pane prezidente, vážení zástupci horní a dolní komory Parlamentu České republiky, vážený pane primátore, vážený pane velvyslanče, vážená paní Evo, vážené dámy a pánové, vážení a milí hosté a kamarádi,
co vůbec říct, aby to nebylo banální? Ano, jsem herec, být herec je pro někoho možná fajn, ale není to kudla málo?
Od okamžiku, kdy mně pan profesor Pirk oznámil tuto skutečnost, spustil se ve mně řetězec pocitů a úvah, které neustávaly.
Přiměly mě k tomu, že jsem reflektoval celý svůj život. Řešil jsem otázky o smyslu naší existence. Proč tady jsme a kam směřujeme. Myslel jsem na Boha, ale i na temné stránky lidské povahy. Konfrontovali jste mě se mnou samým a já jsem si po nocích namísto spánku připadal jako někdo, kdo je vážně nemocný nebo těžce zraněný. A že přežiju-li, už nikdy nebudu jako předtím. Myslel jsem i na to, kdyby mě mučili, abych zradil. Ale věděl jsem, že až to bude hodně bolet, a já budu než křičet, zradit nemůžu. Statečnost budu muset projevit v okamžicích, kdy bolest ustane a já budu konfrontován se svými mučiteli. A když v tu chvíli neselžu a vydržím to, tak přijde zas úleva bolestí, kdy už člověk není schopen artikulovat a jen křičí.
Dokonce se u mě dostavila i česká malost. Vzpomněl jsem si, jak jsem před lety v Austrálii narazil poprvé na produkty značky Bushman a byl jsem ohromen. Hlavou mi běžely myšlenky na to, proč nikdo třeba v České republice nepřišel s takovým úžasným nápadem. Po nějakém čase jsem v Lazarské ulici objevil prodejnu Bushman. Okamžitě jsem tam vyrazil a fascinovaně zkoumal jednotlivé kousky, a to jak design, tak materiál. Řekl jsem, jé, to je skvělý, že jste už i v České republice. Načež mi pan prodavač zaraženě oznámil, ale my jsme od začátku v České republice. Fakt? Jak je to možný? Načež mi lapidárně odpověděl, no, protože jsme česká firma. Když jsem vyšel z obchodu, chvíli jsem zmateně popocházel po ulici a pak se to stalo. Tak ono je to česká firma. Aha. Tak to asi zas nebude tak dobrý.
Dostal jsem v minulosti celou řadu ocenění za svou práci. V takových případech máte většinou radost, když vám to oznámí a potom někdy i když vám cenu předávají, ale zdaleka ne vždy. Tyto ceny mají ale jepičí život. Vaše děti k nim už nemají žádný vztah a po vašem odchodu se jen z některé z těch povedenějších stane účelová dekorace.
V případě ceny Arnošta Lustiga se ale ani ta primární radost nedostavila, naopak. Jen pocit nedostatečnosti, nepatřičnosti a obrovské odpovědnosti.
Když mi před rokem a půl předával ocenění pan prezident, bylo pro mne jeho přijetí velice těžké, a to jsem tam zdaleka nebyl sám.
Ale tady stojím zcela sám a vůbec nevím, jak s tím mám naložit. Je to pro mě přetěžké, nevím, jak to přijmout, jak to zpracovat. Nic unikátního nedělám, jen přejímám odpovědnost za čas a prostor, který tu společně s vámi sdílím. Jen mi to prostě není jedno. A to dělám jen to, co je v mých možnostech, co jsem schopen dohlédnout a v souvislostech dopochopit. V téhle době, kdy se všechno zpochybňuje a relativizuje, není vůbec jednoduché přijmout ve veřejném prostoru další takovouto unikátní cenu a s ní i další stigma a následné interpretace.
Ale já to zvládnu. Pomáhá mi totiž to, že znám spoustu statečných, slušných, chytrých a moudrých lidí a chápu to tak, že tohle ocenění patři jim všem.
- století, které bylo v mnoha ohledech naprosto zásadní, přelomové a fatální, ale dávalo přehršel příležitostí se vyprofilovat a ukázat kým jste a na jaké straně stojíte. Plíživost dnešní doby, kdy žijeme v nadbytku a stejně nejsme spokojeni, je mnohem mnohem složitější.
Jak říkala Dana Drábová – pravda je složitá. Zatímco lež je jednoduchá a tím je atraktivní a sexy. Mimochodem jak moc rád bych ji aspoň ještě jednou objal.
Žijeme v době, kdy projeví-li člověk elementární odvahu, charakter, rozlišovací schopnosti, tak ho to u části společnosti diskvalifikuje, zejména interpretace jeho aktivit.
Odporné mi jsou zejména projevy jakékoli nenávisti, agrese a antisemitizmu. Nemám rád fanatismus, a to v jakékoliv podobě. Je to naopak – Láska je lék.
Mám lidi a lidstvo jako takové moc rád. Moc dlouho jsem byl přesvědčený, ale asi jsem si to spíš prostě jenom přál a doufal, že my lidé jsme vznešený druh. Už dávno vím, že nejsme. Vznešení jsou jenom někteří.
A také dobře vím, že nejsme žádní my a oni a musíme všichni pochopit, že tu nebude vítězů nebo poražených, že buď všichni společně vyhrajeme, a nebo všichni společně prohrajeme. A přijmout skutečnost, že nikdo ze společnosti prostě nevysublimuje. Musíme být inteligentní a pochopit to a musíme držet pospolu. Musíme k sobě znovu a znovu hledat cestu a nalézat ji. A musíme každý začít u sebe.
Musíme se zkrátka o svět, který jsme spolu vytvořili a který milujeme, starat a bude-li potřeba o něj i bojovat.
Z veřejného prostoru mě nikdo nikdy nikterak neřídil ani neplatil a neříkal mi, co mám dělat nebo říkat, natož co si myslet. Potřeba sloužit vlasti a nic za to nečekat, je dnes pro mnoho lidí abstraktní, nesrozumitelná a naprosto nepochopitelná a pro někoho dokonce nepředstavitelná. Nikterak nediskvalifikuji lidi, kteří to tak vnímají, je to samozřejmě škoda, ale je to jejich volba. Ale zpochybňováním těch, kteří to dělají i za ně s tím, že za to dostali zaplaceno, je zas nepředstavitelná a nepochopitelná pro mě. Kým zaplaceno?? A za co vlastně?? A hlavně od koho? Za to že jim není lhostejný svět, ve kterém žijeme?
Pokud vím, tak za takové věci nikdo nikdy nikomu na světě neplatil. Naopak. Právě tito lidé jsou schopni podpořit a zaplatit na pomoc jiným, slabším nebo těm, kteří jsou v ohrožení. Protože si prostě jen uvědomují, že když to neudělají oni, tak se některé věci nikdy nestanou a nikdy nebudou.
Často i o mně píšou, že tyto aktivity dělám za peníze. V lepším případě, že jsem dokonce obětí, kdy mě v mé naivitě manipulují nějací chytráci. Tak tedy jsem-li skutečně obětí manipulace, či naivity nebo jen vlastního ega, tak chci poděkovat všem, kteří mne takto a to dlouhodobě manipulují právě tímto správným směrem, který mi tolik konvenuje. Stal jsem se tedy loutkou a nástrojem v těch správných rukách.
Zdá se mi jakoby vůle dlouhodobého směřování a fungování naší země nebylo to nejdůležitější. Ztráta politické kultury a elementární slušnosti pak vede k celospolečenskému antagonismu i mezi občany naší země. Často jsou totiž úspěšnější politici, kteří lžou než ti, kteří se pokoušejí pracně rozklíčovávat složitou pravdu. Služba této zemi se tak musí jevit dnešní optikou výsostně nepravděpodobná. Čtu-li vyjádření politiků z konce 90. let, reprezentována například Václavem Havlem, Karel Kühnlem, Jiřím Dienstbierem, Rudolfem Battěkem a celou řadou dalších, mi dnes připadá jako z jiné galaxie.
Politika je totiž tak dobrá jako jsou dobří politici. Pojďme se tedy k sobě chovat líp v každodenním životě alespoň my občané! A pojďme to dělat i politikům navzdory. Je to totiž naše země. Nás všech.
Demokracie v naší zemi bude tak dobrá, jako bude dobrý každý z nás. Máme tak každý v rukou velikou moc. Využijme té moci a výsady, prosím.
Jsem vděčný Arnoštovi Lustigovi, tomuto výjimečnému muži, který by v tomto roce oslavil 100. narozeniny, že tu díky němu, můžeme dnes být.
Moc děkuji Česko – izraelské smíšené obchodní komoře a zejména výboru ceny Arnošta Lustiga, který věnoval a strávil obrovské množství času, organizací a vzájemnou komunikací, která předcházela tomuto dni. Děkuju všem hrdým, rozumným a demokracii ctícím a pravidla dodržujícím spoluobčanům. Děkuji přátelům a kamarádům za to, že mi celý život dávají zpětnou vazbu a stojí mi po boku a já zejména díky nim vím, že nejsem blázen. Děkuji všem kamarádům a kolegům ze skupiny D. Děkuji všem kamarádům a kolegům, kteří pracovali a pracují za důstojné místo posledního odpočinku obětem pohřbených na Ďáblickém hřbitově. Děkuji všem kamarádům a kolegům a dárcům z Registru dárců kostní dřeně. Děkuju všem kamarádům z ÚSTRu. Všem kamarádům vojákům a vojačkám z Armády ČR. Děkuju všem kamarádům policistům a policistkám. Děkuju všem kamarádům hasičům a hasičkám. Děkuju svým kolegům ze školy a zejména studentům.
Zázrak přesgeneračního sdílení a předávání zkušeností a poznání na pozadí hodnotového ukotvení je nesmírně důležitý. Vychovat dobře dítě je nejvíc. Všechno ostatní je už jen bonus. A podaří-li se to i u nebiologických dětí, například u studentů nebo svěřenců, či mladších kolegů, stává se to obrovským celospolečenským přínosem.
Láska je lék. Ale také trpělivost, ochota a potřeba porozumět druhému, laskavá komunikace, empatie, introspekce, uvědomění si pocitu sounáležitosti, společné sdílení, obětavost, velkorysost, boj s vlastními omezeními a egem, očekávání toho lepšího, odvaha a statečnost, kontinuální vzdělávání se, nesobeckost, víra, tolerance k jinakosti, ochota pomáhat slabším a také je chránit – to všechno je LÁSKA ! A ano, právě LÁSKA JE LÉK !