Evropa by si měla v právě začínajícím roce 2021 i v letech dalších vzít příklad z Izraele a podle jeho současného vzoru navázat partnerství s arabskými státy, navrhuje v rozhovoru pro INFO.CZ Pavel Smutný, president Česko-izraelské smíšené obchodní komory a společník advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný. „Izrael neředí hodnotové věci, neustupuje. Identita, její vytvoření a deklarace má zásadní hodnotu, a to i pro její odpůrce,“ říká s tím, že Izrael je zrcadlem Evropy, a tak je s ním nutné pracovat. Češi podle něj stále hledají svou příležitost, ale i jejich národní sebevědomí se postupně vyvíjí. „Vidím kolem sebe spoustu velmi talentovaných lidí, kterým není lhostejné, kde a jak žijeme.“ A návod nabízí rovněž pro Evropskou unii: „Měli bychom se tak pokusit o lepší, skutečně rovnocenný dialog mezi evropským Východem a Západem. Víme totiž něco, co oni nevědí a naopak. Třeba o svobodě a vysoké ceně za její ztrátu či možnostech zničení ekonomiky přehnanými státními zásahy.“
Jaký bude rok 2021 na mezinárodní scéně? Evropská unie do něj vstupuje bez Velké Británie, čelíme pandemii…
Naděje je velice smíšená s obavami. Současné ochromení začíná být svou délkou a neurčitostí vážné, skončit může díky vakcíně. Všude jsou podmínky stejné, opatření mají represivní charakter. Otázkou je, do jaké míry jde o epidemiologii a do jaké o politiku. To zhodnotíme až z odstupu. Cítíme ale strach z neznáma. To, do čeho vplujeme, nebude to, co známe, svět se bude značně lišit.
Víme, že Česká republika si udržuje určitý odstup od plánů Evropské unie na mimořádný záchranný balík i tzv. Zelenou dohodu (Green Deal). Může to být obezřetné, ale zároveň nás to dostává trochu mimo, nejsme hybateli dění. Region není ani zdaleka jednotný a není ani v dobré kondici. Samotným odmítáním určité vize, která je vnucována velkými zeměmi, se však také nikam dál neposuneme. U některých lidí se tak v poslední době objevuje obrovské nadšení z maďarského premiéra Viktora Orbána, ale on sám nepřináší nové vize do budoucnosti, jen jakési oživení minulosti.
Střední Evropa pořád hraje druhé housle a ostatní to tak i vnímají. Měli bychom se tak pokusit o lepší, skutečně rovnocenný dialog mezi evropským Východem a Západem. Víme totiž něco, co oni nevědí a naopak. Třeba o svobodě a vysoké ceně za její ztrátu či možnostech zničení ekonomiky přehnanými státními zásahy. Na Západě ale mají samozřejmě daleko rozvinutější systémy, vyzkoušené delším časem. Je škoda, že právě z tohoto možného průniku nevznikla žádná nová evropská myšlenka.
Bývalé koloniální mocnosti si ale rovněž musí ujasnit novou politiku vůči Africe a Střednímu východu. Svět se opět zmenšil, tyto regiony jsou našimi faktickými sousedy a jsou pro nás nepostradatelné. Evropa musí podnikat záchranné akce, ať již se týkají ekologie, vody, vzdělanosti či farmacie, jinak to starý kontinent během 20 či 30 let dostihne. Lídři by se měli rovněž snažit podporovat ekonomickou konkurenceschopnost Evropy, zvlášť když vidíme souboj USA a Číny, který dnes představuje velkou hrozbu.
Když jste mluvil o hodnotě svobody, ceně její ztráty a souvisejících historických zkušenostech, nedá se i tím vysvětlit, jak přistupují lidé k protipandemickým opatřením například v Německu či ve Francii a jak v České republice?
Nevidím v tom takový rozdíl, ale problémem jsou fake news a obecně statistiky. Neznáme základní fakta, veřejnost neví. My jsme ale přece jen více odpoutaní od různých propagandisticko-ideologických záležitostí, lidé na Západě už méně. My jsme v zásadě glosátory, nežijeme zásadní problémy, jakými jsou migrace a prudké sociální napětí, které z ní vyplývá. Naše společnost a demokracie je mladá, skeptická a individualistická, což jsou zásadní prvky pro růst. Západní společnost je daleko více submisivní a poslušnější, řád je pro ně nutnou konformitou, to se teď projevuje naplno.
Jak už přede mnou řekl jeden významný český byznysmen: žijeme ve šťastné a spokojené zemi. Myslím, že je to odraz i celé společnosti. Přes nejrůznější útrapy, nedostatky a kotrmelce některých veřejně známých lidí se s tímto názorem ztotožňuji. Prožíváme 21. století se vším všudy: zažíváme digitální věk, kolem nás proudí postmoderní myšlení, které je dost možná již post-postmoderní, a obory, ve kterých působíme, se opravdu prudce mění. Je velmi těžké se v mnoha nových názorech, trendech či proudech zorientovat. Zdá se mi však, že většinou na to zatím velmi úspěšně reagujeme. Přesto však vidíme, že Češi na svoji velkou příležitost teprve čekají. Jsem optimista, ne vždy vidím věci růžově, ale věřím ve vývoj české identity a v progresivní a zdravý růst současné mladé generace. Vidím kolem sebe velmi talentované mladé lidí, kterým není lhostejné, kde a jak žijeme. Snaží se přicházet s novými myšlenkami a nápady a prostředí kolem sebe zlepšovat. Pokud v nich tento přístup nevyhasne, pak zůstanu optimistou i nadále.
Způsobů jak posílit a rozvíjet českou identitu je samozřejmě mnoho. Nejjednodušší je ale vyjít z kultury. To je pro mě naprostý základ. Každý by měl znát nejenom důležité milníky české historie, ale i české kulturní kořeny. Naše společnost má z čeho vycházet, česká kultura je nesmírně bohatá a inspirující. Pokud toto příští generace pochopí, pak nehrozí, že bychom se styděli za to, že jsme Češi. S tím souvisí i národní sebevědomí a role Čechů uvnitř širšího společenství, jakým je primárně Evropská unie. Je důležité obohacovat se zvyklostmi jiných národů, ale stejně tak zásadní je obohacovat naší kulturou i druhé. Zkrátka, zdravé národní cítění je cesta k uvědomění si sebe sama a vytvoření zdravých vztahů s ostatními. Proto by kultura a umění, zejména pak literatura a hudba, měly být pevnou součástí každé naší rodiny.
Současná situace ale rozvoji kultury příliš nenahrává. Česká kultura a umění se však musí podporovat za každých okolností, i v této velmi složité a chaotické době. V Bohemian Heritage Fund (jehož je Pavel Smutný presidentem – pozn. red.) prostě nemůžeme říct, že se letos nebude nic dít, když všude platí zákazy. To nejde. Umění musí žít a umělci taktéž. Loni v létě jsme proto vymysleli například Plán B – alternativní plán, jak podpořit a propojit Smetanovu Litomyšl a Smetanovu výtvarnou Litomyšl, když nevyšel původně zamýšlený plán A. Koncem roku jsme pak podpořili také vánoční koncert Českého národního symfonického orchestru, který se streamoval dva dny před Štědrým dnem. Všechny akce jsme spojili s nadějí, že současné hrozby brzy skončí a nepříjemné okamžiky ve zdraví ustojíme, aniž bychom přestali věřit tomu, co máme rádi a na čem nám bytostně záleží – na české kultuře a umění.
Naznačujete to, že řád čelí krizi. Právo jak národní, tak mezinárodní je ohroženo. Není často schopné reagovat na situace, které žijeme…
Je to důsledek atomizace společnosti a fragmentace politické autority. Přestávají fungovat i systémy, které jsou mimoprávní, například morálka, o které lidi dříve nepoučoval ani tak policista, jako spíše kněz a také učitel. Vážným problémem jsou sociální sítě, anatomie celého lidství včetně těch nejhnusnějších zátočin. Musíme si říci, zda chceme společnost vůbec nějak formovat, nebo zda si má každý vyřizovat své záležitosti podle svého náhledu na ně. Nikdy v historii jsme ale nežili tak individuálně jako dnes. Je toto svoboda? Musíme se vrátit zpátky a osvěžit některé staromódní praktiky. Právo do určité míry selhává, může se stát i nevymahatelnou a pitoreskní doménou. I na opatřeních ke covidu vidíme, že když je něčeho moc, obrušují se hrany, a nakonec se nedodržuje nic. Nesrozumitelné věci nejsou lidé schopni akceptovat. Zákonodárci by to měli vnímat a sněmovna by spíše než k přijímání dalších zákonů měla přistoupit k velké debatě o národní výchově, výchově k občanství a k obraně země. Předpokládá se, že lidé tyto věci dýchají ze vzduchu, ale není tomu tak.
V prosinci zemřel bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing, s nímž jste se osobně znal. I tato smutná událost svědčí o konci jedné éry. Připomeňme, že to byl člověk, který prosazoval evropskou a obecně mezinárodní spolupráci, chtěl, aby byla Velká Británie členem EU…
Ukazuje se, že éra VGE byla podstatnější než ta Chirakova, byť byla kratší. VGE se pokusil v polovině 70. let po dlouhém období gaullismu modernizovat zemi, a to jak v národním, tak mezinárodním měřítku. Francie se změnila, opustila, podobně jako o něco dříve Velká Británie, étos hrdinů druhé světové války, který byl ale již vyčerpán, minimálně vnitropoliticky určitě.
I když byl VGE pravicovým prezidentem, položil vlastně jeden ze základů sociální politiky. Ten byl plně využit Mitterandem, za něhož začal útěk kapitálu ze země, s nímž se Francie dodnes, například ve formě daně z bohatství, potýká. Ale s VGE se pojí rovněž TGV a propojení země, které v Evropě stále nemá obdoby. Jaderný program zase deklaruje technologický úspěch Francie i snahu o její nezávislost.
Tehdy všechno bylo jasné: dobro a demokracie na Západě, zlo a represivní režimy na Východě. Z dnešního pohledu je ale nejzásadnější jeho pozdější práce na evropské ústavě. Ta byla sice v referendech odmítnuta, ale tehdejší důraz na židovsko-křesťanské kořeny Evropy chápeme plně až dnes a má svůj podstatný význam. Giscard v tom viděl daleko dále a vlastně předvídal dobu, ve které dnes žijeme. VGE byl zkrátka prezidentem expanze. Macron je nucen řešit převážně vnitřní problémy.
Neplatí tohle ale pro Evropskou unii obecně? Že dnes řeší hlavně své vnitřní problémy a na nic víc už se nezmůže?
Velké státy se pořád chtějí chovat svébytně, své zahraničně-politické zájmy zabezpečují samostatně, to je jedna věc. Z tohoto pohledu můžeme hodnotit i působení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která je určitou moderátorkou, i Jean-Claude Juncker proti ní vypadá jako velká politická figura. Evropská unie a její rozhodující státy dnes na nic většího ambici skutečně nemají. Souvisí to také s tím, že Evropa má nízké rozpočty na obranu a nepodařila se jí středomořská politika.
Naopak výrazné ambice jsou znát v Izraeli, byť se také silně potýká s pandemií…
Izrael prochází při pandemii podobnými vlnami jako my, druhá vlna tam byla dokonce ještě horší než v České republice. Premiér Netanjahu asi před třemi měsíci pochopil, že záchrana jeho pozice a zároveň řešení pro zemi spočívá v očkování. Izrael tak očkuje v tempu zhruba 150 tisíc lidí denně s tím, že očkování ukončí koncem března. Pravděpodobně pak vyhlásí všeobecné volby a jeho vítězství bude jen aktem politické spravedlnosti. Dlouhodobě jsem přesvědčen, že spasení regionu a záchrana míru musí přijít přes hospodářský a vědecký pokrok. Že bude mít takovou sílu, že překreslí mapu dlouhodobých závislostí a problémů. A přesně to teď začíná.
Na palestinský problém se izraelská vláda rovněž díky velké zásluze Donalda Trumpa a USA obecně podívala konečně jinak a došlo tak k dohodám se Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem. Přidají se další, naposledy Maroko. Chci zdůraznit, že to je naděje pro nás všechny, především pro Evropu. Pokud se totiž podaří najít pragmatický systém koexistence mezi námi a arabskými mocnostmi, máme na dalších 100 let zajištěný mír a prosperitu. Izrael je citadelou Evropy, naší předsunutou hlídkou. Co se stane špatného Izraeli, stane se posléze i Evropě a co se mu stane dobrého, stane se Evropě rovněž. Izrael si to uvědomuje a neředí hodnotové věci, neustupuje. Takoví jsme a jako s takovými se s námi bavte, říká. Identita, její vytvoření a deklarace má zásadní hodnotu, a to i pro její odpůrce. To se daří a Netanjahu s tím vstoupí do historie.
Aktivity našeho státu v tom samozřejmě hrají naprosto zásadní roli. Aktivní zahraniční a obchodní politiku za nás přece nikdo neudělá. Češi mají naprosto unikátní příležitost zapojovat se do výhodných třístranných partnerství mezi Izraelem s arabskými zeměmi. Máme pověst vyspělé průmyslové země, můžeme stát u zrodu nově vznikajících technologií a jejich aplikace do každodenního života. Česko-izraelská smíšená obchodní komora již tuto spolupráci podporuje. Nechat si v tomto ohledu ujet vlak by bylo obrovskou chybou. Musíme být u toho!
Rozhovor vedl Jan Januš, zdroj: https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/jako-cesi-na-velkou-prilezitost-teprve-cekame-vezmeme-si-priklad-z-izraele-a-jeho-spoluprace-s-araby-rika-pavel-smutny